Škatulky:
Nové zápisky:
Poslední komentáře:
- Toni Scherklová (LOL - na...)
- Radek Šmíd (Tuto knihu js...)
- smida3 (Krásná knížka i...)
- smida3 (Tuto knihu jsem př...)
- Tereza (To je obraceč čas...)
Na Twitteru
Na Facebooku
Na Firmy.cz
Na google mapách
L.J.Smith: Upíří deníky, Temné shledání - recenze
Pro orientaci: Elena – nadpozemsky krásná středoškolačka, která přišla o rodiče a je sužována pocitem odcizení.Damon a Stefan – bratři, oba dva upíři beznadějně zamilovaní do Eleny.
Kniha první – Probuzení a kniha druhá – Souboj Elena se vrací z prázdnin. Opouští Francii a do Fell´s Church jí tíhne domov a škola. Jelikož je díky své kráse obletována každým klukem, nový spolužák se jí kupodivu vyhýbá. To jí samozřejmě nedá spát a začne k němu vzhlížet s rozporuplnými pocity. Jmenuje se Stefan a jeho bratr Damon prý zmizel. Elenu neustále sleduje nějaký havran a až moc lidsky si jí prohlíží. Ano, ten havran, to je Damon. Dojde k souboji mezi bratry. Elena se ocitá v milostném trojúhelníku mezi dvěma upíry. Už není taková sebevědomá, je nejistá a straní se, spolužáci už jí neberou jako královnu.
Kniha třetí – Zášť a kniha čvrtá – Temné shledání
Elenu začala pronásledovat temná a tajemná Moc. Nepřirozenou bouří se řítila půjčeným autem cestou necestou a zastavila se až v divoké řece. Studená prudká voda, pocity, beznaděj, vysílení. Elena se nedokázala ubránit a podlehla svému osudu. Aby mohla přežít a bratři jí mohli dál milovat, byla nutnost jí přeměnit v upírku. Což paradoxně donutilo oba bratry spolupracovat a přemýšlet nad tím, jaká Moc ohrožuje město. Někdo totiž zjistil, že jsou upíři. A nejsou v tom sami. Elena se utká s upírkou Katharine, zabije jí, ale sama přijde také o život. Objeví se několik dalších dlouhověkých upírů, které chtějí znovu získat přátelství Meredith (to byla kamarádka Eleny). Navíc není zcela jednoznačné, na které straně vůbec je Damon. Vzniká spoustu soubojů a hádek. Na scénu přikráčí ve vedlejší roli i vlkodlak, což zřejmě nikoho nepřekvapí. Mnoho Eleniných přátel daruje krev. A když už se zdá být jasné, že vyhrají – ocitne se Stefan na pokraji smrti. Bonnie se podaří přivolat pomoc, kterou nikdo nečekal. Konec samozřejmě zůstává otevřený...
Nejsem nadšenec do upírů a Upíří deníky mě usvěčily, že je to trochu úzké téma, kterého se špatně chytá. Nejen spisovatel, ale hlavně čtenář je omezován nedostatkem prostoru pro fantazii. To potvrzuje fakt, vystačí-li si autor se slovní zásobou o čtyřiceti dvou slovech. Možná to přeháním a možná je originál mnohem lepší. Občas mi to připadá, jako by to nepsal člověk, ale nejmenovaný nudící se internetový překladač (soudím tak dle občasného chybného nečeského slovosledu a několika překlepů). Pasáže nudné, pocity hrdinů popsané tupě bez citové hloubky. Příběh je dokonale naivní, natahovaný a postrádá dynamičnost. Stačí si přečíst libovolnou pasáž a usnete na sto let – jako šípková Růženka (možná to tahle holka taky četla). Veškerý potenciál, který ta kniha bezesporu mohla mít, byl pohřben důležitou naivitou a absencí krvelačných scén, aby kniha byla nenásilným čtením pro děti. Aby se mladé slečny mohly vzhlížet v krásné Eleně a mohli si snít, že je jednou krásní upíři promění v upírky. Pokud se vám to zdá senzační a nenechali jste se odradit, přeji krásné čtení.
A ještě jedna poznámka na závěr: Upíří deníky (1991) vyšly dříve než Stmívání (2003), tudíž jejich podobnost musíte přirovnávat opačně. Tedy – správně je to tak, že Stmívání kopíruje Upíří deníky, nikoliv naopak, jak se mnoho lidí chybně domnívá.
Autorka recenze: Anna Hynešová
Komentáře (1) 07.04.2010. 16:13
Percy Jackson: Moře nestvůr - recenze
Moře nestvůr nám přineslo druhý díl Percyho Jacksona. Úspěšný autor Rick Riordan se rozhodl převyprávět Odyseův příběh a tak znovu ukázal, že se svými příběhy dokáže zaujmout, pobavit i naučit zároveň.
Percy, chlapec-polobůh-hrdina, zjistí, že jeho kamarád satyr Grover má velké potíže. Percy se tedy dopraví do Tábora polokrevných a požádá o svolení vypravit se Groverovi na pomoc. Tábor už ale není co býval. Je velmi oslabený. Příroda kolem něj umírá, protože NĚKDO otrávil velmi vzácný strom. To je dlouhý příběh. Ten strom je totiž proměněná dívka, která se obětovala před nestvůrami, aby zachránila své přátele, když se snažili dostat včas do tábora. Ten strom je vlastně ztělesněním jejího těla a duše. Ochrana tábora. Něco jako antivirový program. Bohužel, když strom umře, tábor nebude chráněn a všichni budou dříve či později zavražděni. Jediné, co může zachránit situaci, je pověsit na umírající strom ZLATÉ ROUNO, které dokáže obnovit jeho ochranu a vnést tak novou naději do životů polobohů.
Percy se chce tedy vydat na výpravu za Groverem a Zlatým rounem. Cheirón, tedy hlavní šéf tábora je díky tomu otvávenýmu stromu odvolán a nahrazen "Panem D." Svolení výpravy tedy Percy nezískal a tak byl nucen přihlížet, jak je Áres nadšen, že bylo vybráno jeho dítě-Clarisse. Percy se rozhodl, že z tábora uteče a společně s Annabeth Groverovi pomohou. Chudák Grover uvízl na ostově s Kyklopem (jedná se o toho, kterému Odyseovy vojáci vypíchly kůlem oko. Grover tam uvízl při své poslední výpravě, kdy šel po čichu za zvláštním pachem speciálního tvora jménem Pan. Je to něčím jako jejich bůh, všech satyrů, kterého ještě nikdy nikdo neobjevil). Bohužel si kyklop Grovera díky své poruše zraku spletl se ženou a chystá svatbu (druhá možnost je mu říct pravdu a nechat se na místě sníst obřím kyklopem-to si nevyberete). Na stejném ostrově je i Zlaté rouno (Jak to všechno Percy ví? Ono se mu to totiž zdálo ve snu a kupodivu zjistil, že takhle s ním sktečně Grover komunikuje).
Annabeth a Percy se plaví Mořem nestvůr (což je na území dnešního Bermudského trojúhelníku). Zažívají mnoho zajímavého dobrodružství - boj se Sirénami, vodními nestvůrami, Kirké ... A zjistí, kdo otrávil ten strom v táboře. Byl to Luke. Kdysi přítel, později se ukázalo, že nepřítel (už v prvním díle). Opět se spolu setkali, vyměnili si několik urážek, kopanců a modřin. Nakonec se Percymu podařilo získat Zlaté rouno, zachránit Grovera a celý tábor opět ochránit.
Oproti prvnímu dílu musím uznat, že mě kniha zaujala více. Více napětí, humoru a procítěnosti. Zajímavý psychologický ráz měl nový kamarád Percyho-Tyson. Poznali se ve škole. Byl o několik hlav vyšší, ale vůbec z něj nešel strach. Byl bez domova, spal v krabicích a nikdo ho pro jeho tupost neměl rád. Když se ale Percy ocitl obklopen nestvůrami, Tysonovy ruce dokázaly zastavit i létající rozžhavené koule. Percy se rozhodl vzít Tysona s sebou do tábora a udělal dobře. Teprve tak se dozvěděl, že Tyson je malý kyklop a navíc je také synem Poseidóna, takže je to vlastně jeho brácha. Percy se stal středem posměchu, protože kyklop je pro polobohy něco jako oživlý dobytek hodící se pro práce v dolech a při pouhém pohledu na něj, si má správný polobůh vybavovat slova jako: "Fuj. Hnus. Zrůda. Ble. Táhni." Což každého zabolí. Tyson byl přitom skvělý kamarád a nesmírně hodné, mírumilovné stvoření. Percy se za něj začal stydět, ale měl ho rád a časem už na to nemyslel. Tysona si nakonec jeho táta Poseidón nechal poslat do tábora pro kyklopy, aby ho naučil pracovat a připravil ho na práci v dolech. Percyho ale Poseidón nikdy nikam nepozval a tak má o bolest víc.
Autor recenze: Anna Hynešová
Komentáře (0) 29.03.2010. 13:23
Gabrielle Lord: Spiknutí 365 Leden (recenze)
Knižní akční seriál - to zní dobře. Každý měsíc nová kniha a stále stejný a napínavý příběh, který se neustále čím dál víc zamotává. Nejdříve jsem se lekla, že to dopadne jako s mexickými telenovelami, ale pak jsem se začetla.
Callum Ormond. (Ne, to není zaklínadlo.) Sedmnáctiletý obyčejný kluk z Richmondu. Jeho otec byl novinář a než se nakazil nějakým smrtelným virem, tak pracoval v Irsku, kde mimo jiné pátral po předcích svého rodu. Pátral ale velmi úspěšně a dokonce zjistil něco velmi převratného. Bohužel to nemohl své rodině včas sdělit. Do dopisu to jen tak napsat nemohl, a když už se k rodině měl vrátit, přišel mu do cesty onen smrtelný virus. Nějakou dobu sice ještě žil v nemocnici, ale nedokázal mluvit a tak se snažil všechno tajemství sdělit skrze obrázky. V Irsku se Callumův otec účastnil nějaké konference, kde cosi málo prozradil a tak se po jeho smrti Callumova rodina dostává do problémů a hlavně Callum sám.
Představte si tu situaci. Váš otec něco úžasného zjistí o vašem rodu, nic vám neřekne, ale už naznačuje ostatním kdesi na konferenci a záměrně si vybudí jejich pozornost. Pak vám otec umře a vám zbydou nějaké nesmyslné obrázky. Zároveň zjistíte, že po vás jdou dvě party a každá je schopná zabíjet jen pro to, aby se od vás dozvěděla to, co vy nevíte. Velmi složitá a nepříjemná situace. Callumovi se z únosů podaří několikrát utéct, ale nakonec mu nezbude nic jiného, než se skrývat. Něco na těch obrazech bude, a pokud chcete přežít, musíte je rozluštit. Callum ale nemá všechny kresby. Několik mu mělo dorazit poštou z nemocnice, ale otcův bratr Raf mu je sebral. Tak se musí Callum vloupat do jeho domu a vzít si balík s vlastním jménem, který mu Raf sebral. Nechtěně mezi jeho věcmi šáhl na pistoli a to se mu stalo osudným. Někdo ho musel vidět a využít situace. Přepadli jeho rodinu, postřelili strýčka Rafa, Callumovu setru přivedli do bezvědomí a na místě činu byla nalezena pistole s Callumovy otisky. Takže? Jistě, Callum je podle médií nebzpečný vrah. Je hledaný a skrývá se. Pomáhá mu kamarád Boges. Nosí mu jídlo, oblečení a tak podobně. Calluma ale objeví jedna parta, co po něm jde, a vyslýchání je mnohem tvrdší než dříve. Pokud jim neřekne to, co neví, bude zalit ropou v malé podzemní místnosti a tak navždy zakonzervován. Hladina ropy stoupá, řádek v knize ubývá a napětí roste.
Musím uznat, že se jedná o velmi vyvedený titul a nakladatelství Fragment si může mnout ruce. Kvalitní čtení, zajímavý nápad, poutavá obálka. Jedinou chybou je, že pokud si chcete tento knižní seriál doopravdy užít, musíte do něj trochu víc a pravidelně investovat. Já osobně vezmu útokem knihovnu. Záhada rodu Ormondů, o které se tam neustále mluví, je pořád utajena a mně to čím dál víc vrtá hlavou. Záhara rodu Ormondů, záhada rodu Ormondů, záhada rodu Ormondů...
Autor recenze: Anna Hynešová
Komentáře (0) 05.03.2010. 11:26
Zbyněk Kučera Holub: Xibalba (recenze)
To se jen tak nevidí! Kniha s titulem Xibalba, což znamená Říše smrti, se neodehrává ve smyšleném světě, ale je postavená na skutečných mýtech z prostředí Střední Ameriky (konkrétně na mayském eposu Popul Vuh a na starých pověstech indiánů). Určitě každému něco říkají slova jako: mayská kultura, krvavé obřady (vyjímání srdce z živého člověka), šamani a tajemní duchové, protože tato slova se v příběhu vyskytují ve všech pádech. Vlastně bych spíše měla použít výraz "v příbězích", jelikož Xibalba není kniha o jednom samotném příběhu, ale skládá se ze tří částí. Každá část děje se odehrává v jiné době a všechny osudy se společně propojí v přítomnosti, což je velmi efektní, zajímavé a hlavně povedené.
Co mě na knize zaujalo hned na první pohled je, že používá k pojmenovávání "nadpozemských věcí" speciální "pozemskou terminologii", která samozřejmě vychází ze skutečných mýtů a kultur. Tato skutečnost dělá knihu za pomoci vysvětlivek ještě přitažlivější a dodává příběhu neodolatelnou atmosféru. Zato čtení tím pádem vyžaduje větší pozornost, což znamená, že bez vysvětlivěk byste příběhem propluli těžce. Je to ale pochopitelné, protože třeba slovo "Wakan" se nedá nahradit slovem "bohové", protože sice znamená bohové, ale zároveň také vše nepochopitelné, tajemství universa, duchové Slunce a Měsíce, vítr, hrom, země, skály...
Teď se už ale přesuneme do první části příběhu, který se odehrává 2000 let př.n.l. Indiánský lovec Sokol (později Hadí tvář, pak Sokol a pak zase znovu Hadí tvář) má velmi důležitý úkol - zabít tajemného obchodníka a cizince z jihu, který okradl Bůvolí lid o tunwan (předmět, do něhož šaman ukryl ducha) z posvátné Dýmky Telete. Šaman podlehl cizinci a vyměnil onen tunwan za věčné mládí, ironií osudu mu byla náhlá smrt. Příběh je plný přírodní magie a tajemných sil a občas máte co dělat, aby jste dokázali odlišit skutečný děj od halucinací a přeludů.
Druhá část příběhu je zdánlivě o něčem jiném. Jmenuje se „Plavci z Kanaánu“ a přesune nás o tisíc let dál. Jsme na fénické obchodní lodi a plujeme do Střední Ameriky. Není to však náhodná plavba, na lodi je Egyptský kněz Hamet a ten se totiž domnívá, že tam nalezne boha Sutecha. Význam boha Sutecha začíná upadat, protože do módy se dostává uctívání boha Amona. To by ale sotva přimělo fénického krále Chíráma, aby dal egyptskému knězi k dispozici jednu ze svých nejlepších lodí celé flotily. Přislíbil mu však, že na místě budou hromady zlata. Když doplují k břehům Ameriky, čeká je překvapení v podobě boje se dvěma netvory. Bohužel více filosofické než akční. Celé je to vlastně o vyniknutí paralelního spojení mezi mayským proroctvím o příchodu neznámých cizinců a pozdějším proroctvím Aztéků.
Poslední část „Volání Mexika“ nás vrátí do přítomnosti, respektive do roku 2012 a do života českého pražského bezejmenného mamažera, který se vydává se svým kamarádem do Mexika na poznávací výlet. Obdivovat místní kulturu však stačí do doby, než mu něco doslova vyrazí dech. Když se totiž druhý den probudíte v hotelu a na nočním stolku máte jaguáří masku z místního muzea, všechno se vám značně zkomplikuje.
Jistě správně tušíte, že takovéto zakončení není zrovna moc šťastné. Čekala jsem, že autor Zbyněk Kučera Holub rázně přitvrdí s vyhlídkou do nepříjemného roku 2012 a nastíní, jak je to tedy s tím "koncem světa" podle mayů, když už nám ukázal, jaké má perfektní znalosti o mayské kultuře a o indiánských společenstvích. Děj mohl být nasměrován kamkoli, ale já mám občas pocit, že nebyl nasměrován nikam. Každopádně je příběh plný filosofických úvah, čímž způsobuje "malé ohrožení obecné" a tak to každý může pochopit jinak.
Shrnutí: Děj má atmosféru, dýchá tajemstvím, nutí číst velmi pozorně, ale za to je zase relativně krátký (206 stran). Příběhy a osudy lidí jsou zajímavé, tajemné a vzájemně propojené. Každopádně kniha není pro každého. Pokud vás titul neláká už po přečtení obsahu knihy, tak pro vás nemá cenu. Komu starodávné civilizace, mytologie či snad jen pouhý zájem o filosofii nahradil kus mozku, pak stejně jako já uzná, že ta kniha má něco do sebe.
Autor recenze: Anna Hynešová
Komentáře (0) 08.02.2010. 11:06
Zbyněk Kučera Holub: Dračí zub (recenze)
LARP. Pro mnohé zábava, pro mnohé skvělé využití času, a pro mnohé velká neznámá. Kniha Dračí zub nás společně s osmi hráči zavede do světa LARPu a ukáže nám dobrodružství, které se skutečně stalo.
Petr uspořádá pro své přátele hru, jako vždy na tajném místě a s propracovaným dějem. Zavede je lesem k velmi starému hradu, jehož podzemí skrývá nejedno tajemství. Hráči se stanou fiktivními členy vědecké výpravy a jsou nuceni se potýkat s hádankami a šiframi. Nebylo by to ale dobrodružství bez tajemna. Začnou se dít podivné věci. Hráči, ačkoliv jsou dokonale sžití s rolemi, se přestávají cítit sebejistě. Uvažují, zda jsou některé zvláštní dějové okolnosti ještě součástí hry, či se snad skutečně setkávají s projevy nebezpečných sil až na hranici lidského chápání. Mají také čím dál větší obavy, slabší povahy marně ukrývají svůj strach. Krev v listí, bloudění v temnotách... Fantazie si občas pohrává i s námi samotnými. Co je ještě realita a co už ne? Hrana je velmi tenká...
Kniha má sice jen 128 stran, za to je velmi poutavá a napsaná jednoduchým stylem, což je možná velká škoda. Kdo si potrpí na květnaté, vzletné a umělecky vykonstruované věty, bude velmi zklamán. Žádné složité hraní si popisy, žádné vykreslování postav, prostě nic typicky uměleckého. Autor vyzdvihne občas nějaký detail, ale pouze za účelem dějové návaznosti.
Na knize je zajímavé také to, že je celá inspirovaná podle skutečné události a s postavami, se kterými se při výpravě setkáváme, je na konci knihy dokonce i rozhovor. To byl velmi dobrý nápad, málokde se to vidí. Jeden hráč z výpravy je dokonce nováčkem, čímž autor dokonale vyřešil problém neznalost pojmu LARPu. Kniha je tedy "vhodnou návnadou pro budoucí oběti" této zajímavé aktivity. Vypravte se do podzemí, ale neztraťte chladnou hlavu...
Autor recenze: Anna Hynešová
Komentáře (4) 04.12.2009. 11:33
Brian Storker: Dracula – Světlo a stín Řádu draka (recenze)
Na 272 stránkách této knihy rozehrává autor knihy Brian Storker, vlastním jménem Pavel Buček, příběh plný strachu, děsu a tajemství. Již od dětství se autor zajímal o vampyrismus a postavu Draculy. Věnoval se podrobně jeho životu, prozkoumával kroniky i oblast, kde Vlado III. Draculea žil – tedy Tyrgoviště, rumunské město, a oblast Valašska.
Celá kniha tedy stojí na faktech a úryvcích ze skutečných kronik. Ale nebojte se, není to jen nudný, suchý a nicneříkající výčet jeho životopisu. Příběh nás provede životem Vlada III. a osudy lidí, kteří žili celý život ve strachu. Jak je známo, Vlado III. byl "napichovač" nebo "nabodávač", protože si liboval v nabodávání lidí na kůly a jejich krev nechával stékat do řeky Arges (pokud na to máte žaludek, tak budete těmito pasážemi nadšeni). Většinou ale nebyl důvod k jejich oběti. Dneska bychom nejspíše Vlada označili za osobu s psychickou poruchou, či snad úchylkou, a snažili se ho léčit, ovšem v jeho době si mohl dovolit označit oběti za pohany, aby se nemusel nikomu zodpovídat za své činy (kromě svého svědomí, které ale nejspíš ani nevlastnil).
Vlado si nechal postavit svými poddanými postavit hrad Poienari. K hradu vedlo 1400 schodů a jeho zdi si nechal Vlado postavit dvakrát tak silné, než bylo zvykem. Kdo nezemřel při stavbě, nezřítil se ze schodů či ze svahu hory, byl nabodnut na kůl a vystaven k řece Arges. Hrabě Dracula byl ale svými lidmi proklet. Po jeho záhadné smrti, duše začala bloudit mezi peklem, nebem a zemí. Nikde nebyl vítán. Avšak lidé v tomto případě udělali chybu. Dracula byl zlem naplněn mnohem více, než tomu bylo doposud. Řešení? Najít jeho tělo, srdce probodnout kůlem, hlavu oddělit a vycpat česnekem. Avšak kde je jeho tělo? Zemřel skutečně? Po jeho smrti je zde stále více záhad a otazníků. Přibývá vražd a krvelačných smeček vlků...
Kniha je velmi propletená, občas náročná na pozorné čtení, zato velmi poutavá a dramatická. Nechybí tajemné ilustrace (Roman Kýbus, Barbora Křížová), vysvětlivky i obrazový materiál odpovídající skutečnosti. Jak už jsem nastínila, v knize se objevují i neupravované úryvky z kronik. Kniha je členěna do kratších kapitol, přibližně o 10 stránkách, což je dobré i pro přerušované čtení.
Pokud vás zajímá vampyrismus nebo se jen u knih rádi bojíte, budete s touto knihou nadmíru spokojeni.
Autor recenze: Anna Hynešová
Komentáře (2) 30.11.2009. 15:24
Percy Jackson – Zloděj blesku (recenze)
Pokud se skutečně rozhodnete přečíst Percyho Jacksona, věřte, že se od příběhu neodtrhnete. Kniha se vás sice snaží na začátku zastrašit a všelijak odradit od čtení, a to myslím doslova a do písmene, ale pokud to ,,risknete,“ připravte se na dlouhou a nebezpečnou cestu.
Hlavním hrdinou je Percy Jackson, jedenáctiletý chlapec, který trpí dyslexií a patří mezi problémové žáky. Neustále je nucen rok co rok měnit školu. Žije se svou matkou a nevlastním otcem, Gabem, jehož život je konzumní, pasivní a s Percym se nesnášejí. Jeho matka s Gabem žije hlavně proto, že si svým způsobem života vytváří neobyčejně lidský pach, který má Percyho ochránit před monstry z Podsvětí, které by ho jinak vycítily. Percy totiž není obyčejný chlapec, je polobohem. Pravým otcem je Poseidon, což je vládce moří a zároveň bratr Dia (vládce nebes). Problém je ale v tom, že se ztratí Diův mistrovský blesk. Protože se Zeus a Poseidon často hádají, viní Zeus z krádeže Percyho, a ten je nucen se utkat s nejednou příšerou. Jeho novým domovem se stane Vrch polokrevných, což je něco jako tábor pro polokrevné děti bohů, což znamená, že jeden rodič je smrtelník a jeden rodič bůh z řecké mytologie.
Pokud se podíváte na žebříček nejprodávanějších knih ve světě, zjistíte, že Percy Jackson je na třetím místě. Před ním je jen Stmívání a Harry Potter. Ostatně i Percy se dočká filmového zpracování. Premiéra je plánovaná na 12. února 2010. Věřím, že autor Percyho, Rick Riordan, na tomto příběhu dost vydělá a že se Percy dočká nejednoho pokračování. Jen zamrzí, když si člověk uvědomí, jak málo se liší Percy a Harry. Riordan vlastně nepřišel s ničím novým. Tím pádem moc neriskoval a povedlo se mu docela slušně získat většinu fanoušků ze strany J. K. Rowlingové. Literární svět nebyl moc obohacen, ale ani moc ochuzen. Rozhodně nelituji, že jsem svůj čas strávila s Percym.
Možná to vyzní nehezky, ale čas Harryho Pottera bohužel skončil. Percy Jackson, troufám si říci ,,více skutečný,“ se dá s Harrym Potterem v mnohém srovnávat. Nejen, že je hlavním hrdinou mladý chlapec, jeho chytrá kamarádka (krásná Annabeth, dcera Athénina) a jeden smolař (v Percyho případě satyr Grover), ale také mnoho jiných dějových a charakterových spojitostí, nehledě na fakt, že po většinu času je Percy bez rodičů. Je to celé asi takhle- vezmete Harryho Pottera, sundáte mu brýle, vygumujete jizvu, místo hůlky mu dáte pero, co se mění v meč a dovolíte mu ovládat vodu. Místo školy dáte letní tábor, mytologické postavy vpustíte do divokého lesa hned vedle tábora. Vytrhnete ho z kouzelného a ryze imaginárního světa a necháte ho procestovat spojenými státy křížem krážem. Za postavu lorda Voldemorta nedáte nikoho jiného než samotného vládce Podsvětí, Háda, který ale na rozdíl od Voldemorta umí dodržet slovo, což z něj dělá trochu komickou postavu. Místo kamene mudrců zmizí Diův blesk a máte příběh jako stvořený ,,z ničeho nic a sám od sebe.“
Co se mi ale líbilo ze všeho nejvíc je způsob, jakým autor přiblížil řeckou mytologii a zájem o ní mezi své čtenáře. Pro mnohé je totiž tato záležitost pouze nudnou a nezáživnou látkou z dějepisu. Příběh samotný využívá propojení světa řeckých bohů s naší stávající realitou. Kdo by řekl, že Los Angeles pod sebou schovává Podsvětí, říši mrtvých. Nebo snad, že když vyjedete výtahem v Empire State Building do šestistého patra, vylezete na Olympu a můžete spatřit bohy? Dost odvážné, troufalé, nemožné, ale překvapivé, zajímavé, podivné a zvláštní.
Autor textu: Anna Hynešová
Komentáře (2) 26.10.2009. 14:35
Princ Kaspian na filmovém plátně
Druhý z Narnijských příběhů C. S. Lewise přichází do českých kin. Ten z Vás, kdo měl tu čest s dílem prvním má zřejmě jisté představy o zpracování a vizuální stránce snímku, která je přinejmenším poutavá. Zároveň však patrně neprožije ono zklamání z proměny poetiky, kterou se předloha tak znamenitě vyznačuje.Nový příběh dětí Pevensonových nás přivádí znovu do Narnie, ovšem po několika stech letech. Vládne zde národ Telmarínů, původní narniané žijí potajmu ve vyhnanství. To vše se však má změnit díky princi Kaspianovi, který kouzelným rohem povolává zpět čtveřici dávných narnijských vládců - Petra, Edmunda, Zuzanu a Lucii...
Filomový Princ Kaspian je pojat se snahou o vyobrazení velkolepé epické fantasy, kterou však Narnie ve skutečnosti není. Oproti druhému extrému (někdejšímu pojetí televize BBC, která Kaspiana zpracovala coby nízkorozpočtouvou filmovou pohádku ala Za humny je drak) však snímek vyniká v mnoha směrech. Na první místo bych postrčil vizuální zpracování, všechny ty krajiny, kentaury, fauny a minotaury - radost pohleďet. Rovněž herecké výkony jsou zde minimálně nadprůměrné a oproti prvnímu dílu lze v tomto směru rozpoznat určitý posun k lepšímu.
Co mne osobně spíše zamrzelo je neustálý boj - řinčení zbraní Vás bude provázet minimálně polovinou filmu - krev, rychlá kamera a neustále důmyslnější způsoby vraždění, jako by tvůrci za každou cenu potřebovali předvést akční snímek. V předloze se sice bojuje také, ale prim zde hrají jiné scény, kterým filmové zpracování dává jen okrajový význam. Hledání Aslana se tak scvrkne v pouhé hledání cesty k vítězství v boji, vzývání bílé čarodějnice v krátkou epizodku zobrazující Kaspianovo morální škobrtnutí. Průvod obživlých stromů, víl a stromových mužíků, jež v knize pomáhají obrodit celou Narnii, je zde omezen na několikero "entoidních" stromů, které pomohou rozhodnout v závěrečné bitvě.Má poslední výtka patří klišé, které zpracování využívá. Od pronásledovací jízdy na koních, přes lučištnické umění Zuzany ala Legolas až po Edmundův pád na záda gryfa, ne nepodobný Gandalfovu úniku ze Sarumanovy věže... Posledním hřebíčkem do rakve jsou mlsné pohledy Zuzany a Kaspiana a jejich závěrečné políbení. Režisér jako by mermomocí potřeboval vložit do děje vlastní linky a myšlenky, zatímco mnohé původní bezstarostně pustil k vodě...
Celkový dojem z filmu však rozhodně není špatný. Soubojové scény jsou dobře udělané, být v jiném filmu, byl bych nadšen. Muzika je decentní, využívá motivů prvního dílu, bohužel nikterak invenčně (podobnými neduhy trpěl i hudební doprovod Pána prstenů...). Podstatné rysy příběhu byly zachovány, některé postavy byly ztvárněny nad má očekávání (třebas sypatický myšák Rípčíp a jeho družina...). Pro milovníky fantastiky je Princ Kaspian nutnost - rozhodně se na něj podívejte a pokud tak učiníte bez očekávání, že by snímek vytvořil výraznější milník v narůstajícím proudu fantasy filmů, budete potěšeni.
Komentáře (0) 04.06.2008. 10:52