Fantasy blog - dřevárny, larp, fantasy literatura

Krásní mrtví: Jonas (Eden Maguire) - recenzeze

Znáte ty předvídatelné knížky, u kterých vám stačí si přečíst jen několik krátkých kapitol a už víte, jak to celé skončí? Ano? Tak vítejte u jedné z nich.

Krásní mrtví slibují už podle stručného obsahu romantický příběh o velké lásce, kterou přehradila smrt (jak kýčovitě to zní, že?). A on má ten obsah vlastně docela pravdu. Příběh celý skutečně vypráví o lásce. Možná byste ale nečekali to, že ve chvíli, kdy vás první kapitola do příběhu zapojí, už si umírání svoji roli odbylo.

V první kapitole knihy vstupujeme do rozjetého děje. Právě tam se stane věc, kterou by většina autorů zasadila až do prostřední části knihy poté, co by rozpracovali děj na různé souvislosti a několik zamotaných vedlejších zápletek. Tady tomu tak ale není. Otázkou je, zda-li je to dobře.

Nejdříve bych snad měla stručně napsat, o čem kniha vlastně je. Celé myšlenka příběhu je poměrně jednoduchá. Hlavní hrdinkou je Darina, jejíž přítel Phoenix byl zabit v jakési rvačce. Je už ale čtvrtým mrtvým z jejich školy v posledním roce.

Darina nalezne všechny čtyři dle všeho mrtvé spolužáky v opuštěném domě (což je děj hned první kapitoly), stojícím poměrně daleko od města. S nimi tam najde i staršího muže Huntera a několik dalších lidí, kteří si všichni společně říkají Krásní mrtví. Vydá se za nimi kvůli touze vzít si zpět pro sebe Phoenixe. Mrtví ji však mezi sebou nechtějí. Hunter se ji pokouší vystrnadit všemi možnými způsoby, protože by pro ně mohla být nebezpečná. Jelikož se mu to ale nepodaří, dá jí úkol, díky kterému může být mrtvým užitečná.

Aby jim Darina mohla pomoci, musí najít důvod, proč zůstali na zemi a nemohli v klidu zemřít. Pravou příčinu jejich smrti. Na nalezení pravdy ohledně smrti Jonase, prvního ze skupiny mrtvých, má však velice krátký čas. Musí to zjistit do jednoho roku od jeho smrti. Ten čas má ale velice brzy vyprchat. Stihne to? To se můžete nechat překvapit.

Děj není příliš složitý, je to jakási míchanice mezi románem a detektivkou. Oceňuji, že se autorka snažila dát do románu i trochu něčeho jiného, aby to nebyl takový kýč. V akčních částech knihy vidím významné plus, v těch děj rozhodně nepostrádal švih a hltala jsem v těch chvílích stránky s očima téměř přilepenýma k jednotlivým písmenkům.

Ovšem romantické části, to byla kapitola úplně jiná. Vlastně by bylo nejlepší to rozdělit na dva příběhy. Poměrně ucházející a naprosto mizerný. Romány autorka viditelně opravdu psát neumí. Chápu, že se v poslední době dobře prodávají a vidím i jistou podobnost se Stmíváním, pouze v mnohem nižší kvalitě. Kdyby ale napsala něco dobrodružnějšího bez zbytečného nicneříkajícího cukrování, bylo by to mnohem lepší.

Prvním kamenem úrazu pro romantickou část je ohromná neohrabanost v líčení té „ohromné lásky“ mezi Phoenixem a Darinou. Dle popisu mi přijde spíš posedlá a vážně hloupá, jako by hrdinka neuměla nic jiného, než si jen stěžovat a litovat se, a neměla žádné koníčky kromě kluka, se kterým chodila sotva dva měsíce. To i Lanczová má reálnější a smysluplnější knihy. Na takové knižní lásce nevidím nic krásného, spíš jen nudného. O Phoenixovi se tam ani vlastně téměř nic neříká, to jen pouze ve chvílích špatně vylíčené romantiky.

Druhým jsou nedostatečné popisy. Základem každé knihy jsou i popisy, kterými autor vhodí čtenáře do děje a dovolí mu ho skutečně prožívat. Já jsem ale knihu nedokázala prožít vůbec, až na posledních pár stránek. Chybí mi popisy jednotlivých postav (to, že byl Phoenix krásný, mi došlo už z názvu knihy, ale Darina toho o něm moc víc neřekne, což by jako správná zamilovaná měla, když už jsme tedy v románu), stejně tak, jako popisy jednotlivých míst. To pak způsobuje, že se čtenář do děje dost zamotává, protože si místa nejen nepředstaví, ale ani nezapamatuje. Třetí problém (už celkově u celé knihy) je v napodobování knih, které právě letí. Jsou tu vidět všechny typické rysy Stmívání a jemu podobných. Je tu zoufalá a závislá láska, bez které by nikdo nemohl ani dýchat. Je tu několik naprosto zbytečných postav, které se prostě jen mihnou proto, aby tam byly. Bez důvodu. Je tu předvídatelnost děje (myslím, že už vím, jak celá tetralogie skončí, tedy kdo zabil Phoenixe)... a podobné věci. Myslím, že tohle není třeba neustále opakovat, čtenáře pak začne tohle téma celkem unavovat. Všechno je to v jádru stejné.

A ještě mi vadí rychlost celých scén. Materiál z nápadu je sice dost slabý, ale dala by se z něj udělat poměrně dlouhá a možná i propracovaná kniha. Jenže autorka každou důležitou scénu popíše na dvě stránky, které dohromady dávají textem tak polovinu jedné A4, a tím to končí. Jen líbací scény jsou delší, ale obsahově asi tak poloviční, což není žádná výhra. A vhození do středu děje mi mimochodem také vážně vadí.

Co bych řekla pozitivního? Ještě musím jednou pochválit pokus o detektivní zápletku, i když průhlednou. A také je tu jedno významné plus, tedy krásná obálka. Ta mě zaujala ze všeho nejvíc, je vážně dokonalá. Sice si tu knížku už asi nikdy znovu nepřečtu, ale do knihovničky se mi nad Upíří deníky bude hodit vzhledem i velikostí skvěle.

Komu by se tahle kniha mohla líbit? Řekla bych, že dívkám od 10 tak do 15 – 16 let by mohla vyhovovat v případě, že by nebyly zrovna náročné v požadavcích na kvalitu. Pro slabší čtenáře má navíc další plus, je poměrně krátká, takže se dá přečíst za několik málo hodin, a není náročná, takže se skrz ni zvládne prokousat de-facto každý. Jen je otázka, co komu takovéhle dílo dá.

Autorka recenze: Adéla Kapicová

Komentáře (0) 02.06.2011. 12:55

Michaela Burdová: Křišťály moci: Hněv Pána ohně (recenze)

Druhý díl tetralogie Křišťály moci od teprve dvaadvacetileté Míši Burdové Hněv Pána ohně ve mně přílišné naděje nevzbuzoval. První díl jsem nečetla a naskakování do rozjetého vlaku může být někdy dost krkolomné, i když se jedná o pouhé metaforické naskakování.

Navíc můj názor na českou fantasy literaturu je takový, že jen málo kousků z ní stojí za přečtení. Přílišný optimismus ve mně nevzbuzoval ani věk autorky, většina světových spisovatelů napsala svá stěžejní díla až v mnohem vyšších letech. Moje už tak dost nízké očekávání kvality této publikace ještě pokleslo v momentu, kdy jsem spatřila obálku knížky s titulním názvem vyvedeným červenými třpytkami. Okamžitě jsem si pomyslela, že to bude brak jak noha.

V tom, že moje předtucha byla správná, mě rychlostí blesku utvrdily úvodní verše. Jakkoli mohly být myšlenky stojící za jejich vznikem poetické, elegantní, veliké a inspirující, na výsledku se to pohříchu výrazně nepodepsalo. Spíše než za verše by se dalo úvodní (místy se rýmující) dílko označit za nepříliš povedenou říkanku. Se stejným problémem se začínající spisovatelka potýká i ve zbytku knížky.

(Nevím, jestli za to může inspirace Tolkienem, nebo nějaké jiné vnitřní nutkání, ale celý příběh je – podle mě zbytečně a trochu násilně – více či méně rovnoměrně prošpikován krátkými rýmovanými pasážemi, jejichž kvantita je naštěstí skoro stejně nízká jako jejich kvalita.) Přestože se mi po úvodní rýmovánce moc nechtělo, začetla jsem se dále. Několik prvních stránek jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo plakat. Styl, kterým autorka píše, byl neobratný, některé obraty nepochopitelné a hloupé a popisované prožitky hlavních postav jen těžko uvěřitelné.

Nechápu, jak se to mohlo stát, ale po několika dalších stranách, do jejichž čtení jsem se musela přinutit, jsem se přistihla, že si najednou příběh užívám! Míša Burdová a její Křišťály si zcela nečekaně a neodvratně získaly moje sympatie.

Jako mávnutím kouzelného proutku mi zčistajasna některé nepovedené obraty přestaly vadit, už jsem si nevšímala neustále se opakujícího neboť, dokonce mě přestaly obtěžovat až příliš zřejmé podobnosti se ságami jako jsou příběhy o Harrym Potterovi, trilogie Pán prstenů, Letopisy Narnie a v neposlední řadě i Stmívání. Zkrátka jsem plně propadla kouzlu světa Mianthilie. Hněv Pána ohně se po překonání počáteční averze četl sám, děj měl spád, naprosto přirozeně se prolínaly dějové roviny, popisné pasáže s dialogy i pohled na příběh z hlediska různých postav. I když jsem si knížku přes výše uvedené výhrady (týkající se zejména v tomto podání „poezie“ a některých stylistických nedokonalostí) velice oblíbila – a je mi tedy líto, že vůbec nějaké výhrady uvádět musím – nedá mi to, abych nepřidala ještě jeden malý šťouchanec na závěr. Milostné scény. Nevím, jestli to byl autorčin záměr – a předpokládám, že nebyl – ale já osobně jsem se u nich musela smát. Spíš než jako milostné scény na mě tyto polo-erotické vsuvky působily jako slohová cvičení pubertálních chlapců. Zároveň ale uznávám, že si i takové podání intimních citů může najít (a nachází) mnoho přívrženců a fanoušků.

Míši Burdové bych chtěla poděkovat za nanejvýš příjemné rozptýlení od psaní bakalářky a musím říct, že už se těším na třetí díl, který nakladatelství Fragment slibuje vydat někdy v září tohoto roku. Vám, kteří jste Hněv Pána ohně ještě nečetli a máte rádi fantasy, nemůžu doporučit nic jiného, než abyste si ho honem někde sehnali, a pokud by Vám to náhodou nestačilo, můžete se zajít podívat na Míšin blog, kde jsou volně k dostání její povídky.

Autorka recenze: Jana Fuhrmannová

Komentáře (0) 16.05.2011. 15:28

L. J. Smith: Upíří Deníky – Soumrak (recenze)

Na scénu přichází šestý a pravděpodobně ještě zdaleka ne poslední díl Upířích deníků. Tahle sága se zdá být nekonečná. Ve chvíli, kdy už se konečně chýlí po několika zamotaných dílech ke konci, se opět objeví další díl s nějakým nečekaným rozuzlením a tucty různých dalších vodítek pro pokračování.

Jeden by řekl, že když už Elena umřela, přeměnila se a vstala z mrtvých (ne přesně v tomto pořadí), konečně od ní bude klid. Hlavní postavička je ovšem jaksi nesmrtelná.

Šestý díl se opět točí kolem hvězdičky Eleny, tentokrát jen v úzkém kruhu přátel, pro veřejnost je totiž už dávno mrtvá. Výjimečně se obejdeme bez Stefana, který se nechal na konci předchozího dílu obloudit tajemnými malachy (lesními nebezpečnými stvořeními) a neúmyslně tak přenechal místo u Eleny svému bratru Damonovi. Ani tomu se ale malachové nevyhnuli, právě naopak. Podařilo se jim ho ovládnout. Elena se má spoléhat na pomoc od Damona a snaží se dostat ke Stefanovi, což je ovšem téměř nemožné. Oporu má ve své skupince věrných přátel a odpůrce nachází v posedlých dívkách z okolí, které se také staly obětmi malachů. Na Elenu čeká několik úkolů. Zachránit sama sebe, pomoci svým přátelům, zbavit se tajemného Šiničiho... a nebo nejdříve najít Stefana?

Pokud se vám to zdá zamotané, můžete si zatleskat, zdání neklame. Děj je podobný těm předchozím, zamotaný do jednoho velkého uzlu, který se už nedá ani rozetnout. Vyznat se v něm dá velkou spoustu práce.

Stejně jako v předchozích dílech zde nechybí ani typická přehuštěnost děje, různých obratů, zvratů a děsivých problémů, což vlastně dohromady zaručuje fakt, že se v průběhu čtení rozhodně nudit nebudete. Možná se několikrát ztratíte a budete se muset vrátit o několik vět zpět, abyste se v tom opět dokázali vyznat, ale to budou jedny z mála momentů, kdy se vám podaří odtrhnout oči od stránek.

Pokud totiž Deníky nějaké jsou, tak rozhodně čtivé. I když mají poměrně nesympatického vedlejšího hrdinu (Stefana) a děj je někdy vážně zmatený a primitivní, nedá se jim upřít jistý styl, spád a schopnost uchvátit čtenáře a zatáhnout ho do děje. Některé zvraty a části právě toho děje jsou sice poněkud zbytečné, ale i tak se dá do knížky ponořit natolik, aby se člověk tak okolo jedné hodiny ranní dokázal leknout stínů kolem postele (a nebo to značí, že jsem extrémní strašpytel?). Může za to i plynulý občasný přechod z románu do jakéhosi odlehčeného polohororu.

Zpočátku mi v tomto dílu chybělo připomenutí děje toho předchozího, který nebyl natolik výrazný, aby se dal kompletně uchovat v paměti po celou dobu čekání na další díl, takže tam občas chyběla nějaká rádoby důležitá návaznost. Rovněž mi chyběl nějaký pokus o lepší a okřídlenější popisy, ale tenhle pocit nedostatku se vytratil tak po prvních třiceti stránkách, po kterých už se dal vnímat jen děj a nějaké nedostatky odlétly stranou.

Celkově tenhle díl nijak příliš nevybočuje z řady Deníků. Možná pouze svou délkou, oproti některým dílům je alespoň o polovinu delší a dějově bohatší, což pravděpodobně nahrazuje nedostatek děje v pátém dílu.

Pokud jste fanoušky Deníků, tak tenhle díl rozhodně nevynechávejte, není proč. Jestli vás Deníky zaujaly, bude se vám líbit i tenhle.

Pokud jste ještě celou řadu číst nezačali (a začít chcete) a trávíte čas čtením téhle recenze, tak mohu pouze poradit, abyste začali číst od prvního dílu, jinak se v tom naprosto ztratíte. A pokud třeba nepatříte mezi náctileté dívky, kterým je tahle kniha s největší pravděpodobností určena (ale rozhodně tím nechci vyloučit, že by se mohla líbit i někomu jinému), a Deníkům zrovna nefandíte, tak vězte, že to opravdu je spíše taková oddychová a ne zrovna stylově nejkvalitnější četba, a pro vás se možná ani nehodí. Veledílo pro kvalitní večery nad knihou je třeba hledat jinde.

Já osobně jsem s knížkou celkem spokojená, zažila jsem si pár chvilek strachu při čtení, opět jsem bohatší o neuvěřitelné upíří story a nejsem ničím ani zrovna překvapená, ale ani zděšená.

Autorka recenze: Adéla Kapicová

Komentáře (0) 03.05.2011. 15:53

Catherine Fisherová: Inkarceron (recenze)

Je Vám -náct a rodiče byste někdy nejradši viděli pod drnem? Dávejte si na svá přání pozor, protože někdy se Vám mohou sny splnit, i když o jejich uskutečnění vlastně až tolik nestojíte… Hlavní hrdina Inkarceronu má přesně opačný problém. Finnovou jedinou rodinou je pokrevní bratr Keiro. Oba jsou součástí Špíny, nejnižší vrstvy Inkarceronu. Ten měl být rájem. Jedinečným, neopakovatelným a kouzelným místem k žití. Něco se ale pokazilo a Inkarceron se stal Vězením. Vězením, ze kterého není úniku ani po smrti. V Inkarceronu se lidé rodí, milují i umírají, ale nikdy z něj nikdo neodchází. Jedinou výjimkou je legendární Sapphique. V Inkarceronu o něm koluje mnoho zkazek, o jeho Úniku si vypráví nejen Špína, ale i Občanstvo.

Mistr Gildas, jeden ze Sapientů – Moudrých – uvězněných v Inkarceronu, pevně věří, že pověsti o Sapphiquovi nelhaly. Jeho jediným přáním je z Inkarceronu uprchnout, stejně jako se to podařilo Sapphiquovi. Majákem naděje je mu právě Finn. Hvězdovid. Finn, pokud se pamatuje, se narodil v jedné z cel Inkarceronu. Jednoho dne ho cela propustila na svobodu. Přestože se Finn nepamatuje na nic jiného než zlovolné červené oko cely, mívá záchvaty, v kterých spatřuje věci, které ostatní neznají. Nejprve pocítí sucho v ústech a pak… Pak vidí Hvězdy.

To Správcova dcera Claudia může hvězdy vidět, kdy se jí zachce. Větší luxus než ve Správcově domě si dopřávají pouze u Dvora. Navíc se blíží den, kdy se Claudia provdá za nástupce trůnu, prince Caspara. Pomyšlení na tento sňatek je ale pro Claudii trýznivé. V dětství byla zasnoubena s Gilesem, nevlastním bratrem Caspara, jenže Giles zemřel po pádu z koně. Alespoň přesně to si všichni mají myslet. Jenže Claudie je pevně odhodlaná sňatku s Casparem zabránit. A v tom jí pomůže křišťálový klíč. Klíč od Inkarceronu.

Claudia zalapala po dechu.
Odpověď slyšela naprosto jasně. Zběsile se kolem rozhlédla po něčem, na co by to mohla nahrát, nic nenašla a zaklela. Pak vyhrkla: „Ne! Ne. Jmenuju se Claudia. Kdo jsi ty?“
„Tiše! Ať se neprobudí.“
„Kdo?“
Chvilku bylo ticho. Potom ten druhý odpověděl: „Moji přátelé.“ Mluvil zadýchaně, podivně vystrašeně.
„Kdo jsi?“, zeptala se znovu. „Kde jsi? Jsi Vězeň? Jsi v Inkarceronu?“

V případě Inkarceronu se nejedná se o typického zástupce žánru fantasy, místy se podobá spíše literatuře sci-fi. Přestože je tento titul určen primárně mládeži a dětem, s chutí si ho určitě přečtou i mnozí dospělí. Zajímavým oživením příběhu jsou vsuvky na začátku každé z kapitol, které přibližují svět, ve kterém se děj odehrává, z jiného úhlu, než jak je nastiňován vlastním vyprávěním. Autorka Catherine Fisherová nevsází na vtipné dialogy ani lyrické popisy, její zbraní je originální podání námětu a schopnost stále stupňovat napětí. Jediné, co bych knize nakonec vytkla, je lepená vazba, která nedovoluje knihu pohodlně otevřít, při čtení ji musíte násilně lámat, nebo svolit se svalovou křečí. Předpokládám ale, že je to pouze nedostatek mojí propagační kopie. Inkarceron vyšel poprvé v Londýně v roce 2007. V Česku se premiérově představí v květnu pod hlavičkou nakladatelství Knižního klubu. To, jestli byl tento titul prohlášen The Times knihou pro mládež roku 2009 oprávněně, budete ale nakonec muset posoudit vy sami.

Autorka recenze: Jana Fuhrmannová

Komentáře (0) 01.05.2011. 16:22

Kronika prokletých zaklínačů – Nádherné bytosti

Když otevíráte knihu plni předsudků, nebývá to dobrá startovní pozice. Stejně jako když se snažíte přechytračit „hloupou blondýnu“, která vám vzápětí zamává před nosem diplomem z jaderné fyziky, i v literatuře můžete být příjemně překvapeni knížkou, ze které máte strach jen tak z principu. To platí u knížky Nádherné bytosti dvojnásob. Hlavně je to myslím způsobené poměrně nešťastně zvoleným překladem původního „The Casters chronicles“ jako „Kronika prokletých zaklínačů“. Některé čtenáře může název nalákat představou o díle, které si bere něco z díla Andrzeje Sapokowského, které je nabušené akcí a řinčením mečů. Ty pak čeká poměrně drsné vystřízlivění, protože jestli tahle kniha něčím není, pak je to akční fantasy.

Kniha autorek Garciové a Stohlové se odehrává v maloměstě Gatlinu v Jižní Karolíně. Městečko je to řádně prorostlé patriotismem a tradicemi, ale taky závistí a tuhým konzervatismem. O tom se začne na vlastní kůži přesvědčovat Ethan Wate, když se do Gatlinu přistěhuje nová a cizí Lena, která je, mimo jiné, zaklínačkou, což je taková obdoba kouzelníka, který ale nemůže valně ovlivnit to, jakým stylem bude kouzlit. Je záhadná, tajuplná a krom toho, že by na ni všechna synonyma nestačila, je ještě hrozně, ale hrozně krásná. Ale protože ji všichni začnou pro její cizost nenávidět, zamane si Ethan, že ji bude chránit... Taky vám to připomíná tu nejčervenější z červených knihoven pro náctileté? Na místě je srovnání například se sérií Stmívání, proti které je zde zdánlivě jen jedna změna, a to ta, že si roli „nenormálního“ hlavní aktéři prohodili. Ze začátku si možná budete libovat v docela dlouhém a pečlivém rozjezdu příběhu. Postavy jsou docela věrně vykreslovány, takže si je můžete už po chvíli docela bez problémů představit. Problémem je, že je chování pak až moc předvídatelné. A onen dlouhý rozjezd... Inu, je dlouhý až moc. Ono se to celé rozjíždí a rozjíždí a rozjíždí, až jsou najednou hlavní aktéři v závěrečném souboji a vy se nemůžete rozpomenout, co že se to vlastně dělo těch tři sta stránek předtím. Ano, je tu hezky vymyšlená telepatie, ano, promítání minulosti díky zvláštnímu artefaktu je taky fajn, stejně tak rozličná a podivná Lenina rodina, Konfederací posedlé ženušky a Ethanova čarodějná chůva, ale... Přesto je to stále až příliš dlouhá, i když pečlivě vypracovaná lovestory. Nutno ale podotknout, že z padouchů a záporáků příběhu jde docela respekt. Takové metody, jako v téhle knize, jsem žádného jiného padoucha aplikovat neviděl. Dodávám, že jsou docela lstivé a nečekané.

To máte jako s elektronickou hudbou – někomu se líbí, když je jedna smyčka přehrávána půl hodiny dokola, občas ozvláštněna novým intervalem nebo domorodým nástrojem a zakončená mohutným patetickým akordem. Jinou skupinu čtenářů naopak neustálé čekání „kdy už se něco bude dít“ může ve výsledku docela naštvat. Co říci závěrem? Snad jen to, že lidi se zájmem o tenhle žánr knížka potěší, ostatní neurazí a nejspíši pobaví, ale ne tak, jak by si přáli. Ale aspoň můžeme doufat v akci v dalším dílu.

Autor recenze Jan Kapic dává knize 60% (pokud jste fandové žánru, přidejte 25% navíc)

Komentáře (0) 12.04.2011. 12:19

Scott Westerfield - Leviatan

Také máte u knih problém s tím, že se vaše očekávání, která jsou odvozena od toho, co jste o knihách syšeli nebo od toho, co jste si přečetli na přebalu či na internetu, nakonec nevyplní, protože to byl jen velmi, velmi zevrubný recept, který moc nevypovídá o tom, jak vlastně kniha chutná? Tak přesně tohohle jsem byl tentokrát ušetřen. O knize Leviatan se nikde moc nepíše, na přebalu se nedozvíme nic, předchozí díly nemá a o reklamě se mluvit také nedá. Proto se dá říct, že se s touto knihou ponoříte do neznáma.

A že je to opravdu krajina neprobádaná, kde se na borovici pohupuje už jen na jednom hřebíku visící tabulka s nápisem „ Zde žijí lvi... a létající velryby... a pavoučí stroje... a chodící lodě... a balónovité medůzy...“, se přesvědčíte vzápětí. Příběh dvou hlavních dětských hrdinů se odehrává na začátku první světové války, ve které se sice ocitá naše civilizace, ale je to civilizace trochu jiná, než na jakou jsme zvyklí. Především se svět nerozdělil na Dohodu a Dvojspolek, ale na Darwinisty a Industriály. Tohle rozdělení víceméně odpovídá tomu skutečnému, až na to, jakým technickým směrem se strany ubírají. Popravdě mě docela překvapil nápad se šlechtěním nových druhů zvířat formou, kterou to dělají Darwinisté. Autor poměrně primitivně popisuje genetické šlechtění, pomocí nějž tak Velká Británie šlechtí třeba velryby naplněné vodíkem, které tak mohou létat, a různé další bláznivé kombinace ve stylu Dr. Moreaua. Německo a Rakousko-Uhersko se pak orientují, jak už název napovídá, směrem techniky. Konstruují obrovské kráčející stroje (mimochodem velmi podobné tomu z filmu Wild wild west) a neméně olbřímí vzducholodě. Z Rakouska-Uherska také pochází jeden z dvojice hlavních hrdinů Alexandr. Je mu 15, jedné noci ho služebnictvo vzbudí s tím, že se má jít učit řídit kráčející tank. Až posléze (když si všimne, že má v patách vlastní i německou armádu) mu je sděleno, že jeho rodiče byli otráveni v Sarajevu. Ano, jedná se o syna Františka Ferdinanda D'este. Jeho vlastní armáda ho, nejspíš z pověření jeho prastrýce Františka Josefa, pronásleduje napříč střední Evropou, aby skoncovala s nástupcem trůnu nešlechtické krve.

Druhým hrdinou, tedy spíše hrdinkou, je Deryn Sharpová. Ta narukuje v přestrojení za chlapce (což jí, vzhledem k jejím proporcím, nedělá moc problémy) ke královskému letectvu. Už při jejím prvním cvičném letu se cosi nevydaří tak, jak by mělo, a ona se souhrou náhod dostane na palubu velrybolodi Leviatan, která je právě ve stavu pohotovosti, a tak ji nemůže vyložit na zem. Což tedy Deryn nijak nevadí, protože stejně celý život chtěla létat, a tak na lodi zůstane, aniž by kdokoli tušil o jejím tajemství. Pak však začne válka a oba hrdinové se ocitají ve víru událostí, které způsobí, že se jejich cesty propletou pro oba ne úplně příjemným způsobem.

Zajímavý příbeh, říkáte si. Já osobně jsem něco takovéhohle ještě nečetl a troufám si říct, že námět je to v dnešní době ojedinělý a originální. Trochu tím pádem udiví doporučení vydavatele „pro děti od 10 let“. Knížka může být i pro mnohem dospělejší čtenáře zajímává až do dna, které je ovšem trochu nehezky utnuto tak, že se dá předpokládat, že další díl je už na cestě, neboť kdyby nebyl, autor by tím zcela jistě velké zástupy lidí dost naštval.

Shrnutí? Příběh sice není z nejrafinovanějších, ale prostředí to plně vyvažuje. Postavy jsou věrohodně popsané a uvěřitelné, vynálezy potěší hlavně chlapeckou část čtenářů. Kniha je taky plná nejrůznějších ilustrací, které pomohou vaší představivosti. Díky tomu všemu se 446 stránek dá velmi snadno přečíst jedním dechem, po kterém však nastane drobné zklamání z toho, že už je to pryč. A co víc si může autor přát, než touhu čtenáře po dalším dílu? Dávám krásných 90 %

Komentáře (0) 10.03.2011. 11:45

Emily Roddaová: Rondo - Čaroděj

Milé děti, máte rády dobrodružství? Líbí se vám hrdinské činy, přátelství bez hranic, bezmezná odvaha tváří v tvář strašlivým obludám a třesk zbraní ve víru bitvy? Příběh ze země Rondo vám dá spoustu prvního. A ostatní... vlastně taky, jenže úplně jinak, než byste čekaly.

Obvykle když začínám číst nějakou dětskou fantasy sérii, očekávám od ní poměrně zaběhnutý mustr: hlavní hrdina, popřípadě skupinka, se snaží s odhodláním zničit hlavní a zcela jasné zlo, okolí jim v tom všemožně pomáhá a nakonec, po důsledné honbě za dobrem, kterou zdárně dovedou do úspěšného finiše, se všichni šťastně sejdou. Ve světě Ronda, kam se z oho našeho dostává pomocí hrací skříňky, je skoro všechno jinak. V roli sveřepých bojovníků tu místo hraničářů, lovkyň a válečníků máme dvě děti (což pravda není až takovou výjimkou), v jejichž rodině se skříňka dědí, a které se považují za ochránce Ronda, mluvící bojovnou prasnici, která evidentně trpí komplexem z toho, že není vzorem krásy, cynickou kachnu trousící drsné hlášky s kadencí Clinta Eastwooda a lovec čehosi, o čem si pořád nejsem jistý, co to vlastně je, vyzbrojený hrůzu nahánějícími plácačkami. Ze začátku někomu tahle kombinace nemusí sednout. Na druhou stranu mile překvapí, že je zápletka koncipována poměrně netradičně. No, řekněte sami, kdy jste naposledy četli fantasy detektivku? Právě tahle zdánlivě nesourodá skupinka, která neustále řeší morální, vzhledové a jiné osobní problémy, je něčím jako Philem Marlowem ve více osobách. Na prosbu příbuzné jistého mladíka zatčeného kvůli podezření z vraždy podivínského a nešikovného čaroděje, který ke své smůle prošel neznámým způsobem poměrně vtipnou proměnou která mu znemožňuje vypovídat, se vydávají za vyšetřováním, aby prokázali jeho nevinu. Bohužel při tom procházejí sice ne nepřátelskými, ale až nepřátelsky lhostejnými městy, vesnicemi a campy, kde je většinou nepotkává právě pochopení. Trochu zvláštní se může zdát postup, který tu autor použil k vykreslení vedlejších postav. U většiny „běžných obyvatel“ je až absurdně zvýrazněna jedna z jejich vlastností, jako třeba bezmezná lakomost, záliba v „drbání“, hysterie a podobně. Zárověň je to zajímavý prostředek k vykreslení nerudné atmosféry, ale také je díky tomu nerudná až příliš. A to by u knížky, která je určena primárně mladším příznivcům, mohlo mnoha čtenářům vadit.

I když jsem zatím uvedl jen to, co se mi nezdá, nelze knize upřít několik věcí. Zápletky a dějové zvraty vás párkrát určitě docela překvapí, protože docela vybočují z předpokládané přímočarosti, kterou si dílo samo nastavuje, stejně tak bude asi docela neočekávaná i závěrečná pointa, která ale může potěšit i naštvat. Autorce se také docela dobře podařilo vystihnout chování a hašteření dvojice pubertálních „zachránců“, kteří se spolu víceméně buď hádají nebo udobřují. A za zmínku stojí v neposlední řadě také pár osvěžujících nápadů, ze kterých zmíním třeba doručování zpráv pomocí myší, národ velkých slepic nebo všechny čarodějovy vynálezy (např sendvičovník) či zmizení prastaré civilizace.

Shrnutí? Pokud je vám 10-14, bude to dobrý typ na dárek od rodičů. Pobavíte se, možná se budete i chvíli bát. Jste-li starší, pak neříkám, že pro Vás kniha ztrácí smysl, je to docela příjemné a mírumilovné odreagování, které chvilkami nutí přemýšlet a zároveň v něm nepadne ani kapka krve, i když se záporáci docela snaží.

Autor recenze: Jan Kapic

Komentáře (0) 23.02.2011. 12:52

Percy Jackson: Prokletí Titánů

Je kombinace amerického prostředí a antických bohů slučitelná a životaschopná? Dokáže zaujmout napříč věkovými kategoriemi? Budu vůbec schopný strávit další tlupu dětských hrdinů, kteří se snaží řešit úkoly reálně neřešitelné? Mnoho negativně laděných otázek na to, že jsem se sérií Percy Jackson a Olympané dosud neměl tu čest se setkat. Pokusil jsem se tedy odhodit předsudky a vrhl se do čtení. Naplnily se mé obavy? Uvidíte...

Sotva jsem se začetl, byl jsem vržen do víru událostí. Autor se s ničím nepáral a už víceméně v první kapitole rozpohyboval události, které mají vliv na děj celé knihy (což neznamená, že by v průbehu příběhu nějak zvolnil). Setkáváme se se třemi mladými hrdiny, kteří přicházejí do jekési internátní školy, která je zde popsána jako příslušně strašidelný dům ve stylu upířích horrorů poloviny minulého století (proč se do ní dostávají prozrazovat nebudu, stejně jako další důležité body děje, ať máte taky nějaké překvapení).Už zde jsem se tak trochu proklínal, že jsem se nechal předchozími díly minout, protože takové drobnosti, jako že Grover je satyr, jsem začal zjišťovat až podstatně dále.

Už při čtení prvního souboje na útesu poblíž školy jsem se začínal lehce tetelit blahem, jak „dospělý design“ se podařilo autorovi textu dát. Boj je dynamický, dokonce i s využitím božských artefaktů uvěřitelný a dokáže čtenáře vtáhnout do víru čepelí, chapadel, kusadel... Hodně mne těšilo pomyšlení, že podobně nastavenou laťku bude Riordan překonávat až do konce. Bohužel, zde jsem se se svým nadšením tak trochu unáhlil. Veprostřed souboje v muzeu, kde hrdinové skáčou po modelech vesmírných lodí, kouzly odvracejí pozornost běžných lidí a máchají meči a kopími, najednou použijí proti několikametrové obludě naprosto prapodivnou taktiku – doslova ji zadáví zmrzlinou. Originální, to ano, ale přijde mi, že zrovna tohle originální zprovození Nemejského lva ze světa prostě do autorem nastavené „dospělosti“ nezapadá.

Obdobný problém mi dělalo strávit autorův humor. Nemůžu říct, že by jeho vtipy byly špatné. Ba naopak. Háček je jinde. Vtipy jsou použity samoúčelně a dost často v ne úplně vhodných situacích. Čekal bych, že když je drahnou dobu stupňováno napětí před nastávajícím finálním soubojem, není cílem autora toto napětí shodit „vtipnou“ poznámkou na adresu eukalyptových bonbónů a vsadil bych se o celý pytlík, že by zrovna na tohle Percy v okamžiku, kdy na něj z metru vřeští drak, ani nepomyslel.

Ale ať tu dštím síru jak chci, stejně se knize nedá upřít jedno: je čtivá. A to tak, že hodně. Příběh má spád, k postavám si čtenář stoprocentně vybuduje nějaký vztah a nečekaných zvratů je tu vrchovatě, nicméně olik, že to stále ještě neruší. A obě hlavní pointy mne doslova dostaly na kolena tak, jak se to za poslední půlrok povedlo jak Danovi Simmonsovi v Hyperionském Kantosu (odvážné srovnání diametrálně odlišných knih, ale stojím si za ním). Onu hlavní cílovou skupinu, tedy začínající fantasáky, ale i nefantasáky ve věku 12-16 let, zaručeně potěší a pobaví.

Verdikt? Pokud chcete dokonalou knihu, hledejte dál. Chcete-li epické megadílo ve stylu Tolkienově, hledejte ještě dál. Hledáte-li nenáročnou, ale přesto chytlavou a akční zábavu, ve které vás nezalijí potoky krve, našli jste tu pravou. Výsledných 80% je proto myslím adekvátní ohodnocením.

Komentáře (0) 05.11.2010. 13:44

L.J.Smith: Upíří deníky, Temné shledání - recenze

Pro orientaci: Elena – nadpozemsky krásná středoškolačka, která přišla o rodiče a je sužována pocitem odcizení.
Damon a Stefan – bratři, oba dva upíři beznadějně zamilovaní do Eleny.

Kniha první – Probuzení a kniha druhá – Souboj Elena se vrací z prázdnin. Opouští Francii a do Fell´s Church jí tíhne domov a škola. Jelikož je díky své kráse obletována každým klukem, nový spolužák se jí kupodivu vyhýbá. To jí samozřejmě nedá spát a začne k němu vzhlížet s rozporuplnými pocity. Jmenuje se Stefan a jeho bratr Damon prý zmizel. Elenu neustále sleduje nějaký havran a až moc lidsky si jí prohlíží. Ano, ten havran, to je Damon. Dojde k souboji mezi bratry. Elena se ocitá v milostném trojúhelníku mezi dvěma upíry. Už není taková sebevědomá, je nejistá a straní se, spolužáci už jí neberou jako královnu.

Kniha třetí – Zášť a kniha čvrtá – Temné shledání
Elenu začala pronásledovat temná a tajemná Moc. Nepřirozenou bouří se řítila půjčeným autem cestou necestou a zastavila se až v divoké řece. Studená prudká voda, pocity, beznaděj, vysílení. Elena se nedokázala ubránit a podlehla svému osudu. Aby mohla přežít a bratři jí mohli dál milovat, byla nutnost jí přeměnit v upírku. Což paradoxně donutilo oba bratry spolupracovat a přemýšlet nad tím, jaká Moc ohrožuje město. Někdo totiž zjistil, že jsou upíři. A nejsou v tom sami. Elena se utká s upírkou Katharine, zabije jí, ale sama přijde také o život. Objeví se několik dalších dlouhověkých upírů, které chtějí znovu získat přátelství Meredith (to byla kamarádka Eleny). Navíc není zcela jednoznačné, na které straně vůbec je Damon. Vzniká spoustu soubojů a hádek. Na scénu přikráčí ve vedlejší roli i vlkodlak, což zřejmě nikoho nepřekvapí. Mnoho Eleniných přátel daruje krev. A když už se zdá být jasné, že vyhrají – ocitne se Stefan na pokraji smrti. Bonnie se podaří přivolat pomoc, kterou nikdo nečekal. Konec samozřejmě zůstává otevřený...

Nejsem nadšenec do upírů a Upíří deníky mě usvěčily, že je to trochu úzké téma, kterého se špatně chytá. Nejen spisovatel, ale hlavně čtenář je omezován nedostatkem prostoru pro fantazii. To potvrzuje fakt, vystačí-li si autor se slovní zásobou o čtyřiceti dvou slovech. Možná to přeháním a možná je originál mnohem lepší. Občas mi to připadá, jako by to nepsal člověk, ale nejmenovaný nudící se internetový překladač (soudím tak dle občasného chybného nečeského slovosledu a několika překlepů). Pasáže nudné, pocity hrdinů popsané tupě bez citové hloubky. Příběh je dokonale naivní, natahovaný a postrádá dynamičnost. Stačí si přečíst libovolnou pasáž a usnete na sto let – jako šípková Růženka (možná to tahle holka taky četla). Veškerý potenciál, který ta kniha bezesporu mohla mít, byl pohřben důležitou naivitou a absencí krvelačných scén, aby kniha byla nenásilným čtením pro děti. Aby se mladé slečny mohly vzhlížet v krásné Eleně a mohli si snít, že je jednou krásní upíři promění v upírky. Pokud se vám to zdá senzační a nenechali jste se odradit, přeji krásné čtení.

A ještě jedna poznámka na závěr: Upíří deníky (1991) vyšly dříve než Stmívání (2003), tudíž jejich podobnost musíte přirovnávat opačně. Tedy – správně je to tak, že Stmívání kopíruje Upíří deníky, nikoliv naopak, jak se mnoho lidí chybně domnívá.

Autorka recenze: Anna Hynešová

Komentáře (2) 07.04.2010. 16:13

<< < [1 / 2] > >>