
Druhý díl tetralogie Křišťály moci od teprve dvaadvacetileté Míši Burdové Hněv Pána ohně ve mně přílišné naděje nevzbuzoval. První díl jsem nečetla a naskakování do rozjetého vlaku může být někdy dost krkolomné, i když se jedná o pouhé metaforické naskakování.
Navíc můj názor na českou fantasy literaturu je takový, že jen málo kousků z ní stojí za přečtení. Přílišný optimismus ve mně nevzbuzoval ani věk autorky, většina světových spisovatelů napsala svá stěžejní díla až v mnohem vyšších letech. Moje už tak dost nízké očekávání kvality této publikace ještě pokleslo v momentu, kdy jsem spatřila obálku knížky s titulním názvem vyvedeným červenými třpytkami. Okamžitě jsem si pomyslela, že to bude brak jak noha.
V tom, že moje předtucha byla správná, mě rychlostí blesku utvrdily úvodní verše. Jakkoli mohly být myšlenky stojící za jejich vznikem poetické, elegantní, veliké a inspirující, na výsledku se to pohříchu výrazně nepodepsalo. Spíše než za verše by se dalo úvodní (místy se rýmující) dílko označit za nepříliš povedenou říkanku. Se stejným problémem se začínající spisovatelka potýká i ve zbytku knížky.
(Nevím, jestli za to může inspirace Tolkienem, nebo nějaké jiné vnitřní nutkání, ale celý příběh je – podle mě zbytečně a trochu násilně – více či méně rovnoměrně prošpikován krátkými rýmovanými pasážemi, jejichž kvantita je naštěstí skoro stejně nízká jako jejich kvalita.) Přestože se mi po úvodní rýmovánce moc nechtělo, začetla jsem se dále. Několik prvních stránek jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo plakat. Styl, kterým autorka píše, byl neobratný, některé obraty nepochopitelné a hloupé a popisované prožitky hlavních postav jen těžko uvěřitelné.
Nechápu, jak se to mohlo stát, ale po několika dalších stranách, do jejichž čtení jsem se musela přinutit, jsem se přistihla, že si najednou příběh užívám! Míša Burdová a její Křišťály si zcela nečekaně a neodvratně získaly moje sympatie.
Jako mávnutím kouzelného proutku mi zčistajasna některé nepovedené obraty přestaly vadit, už jsem si nevšímala neustále se opakujícího neboť, dokonce mě přestaly obtěžovat až příliš zřejmé podobnosti se ságami jako jsou příběhy o Harrym Potterovi, trilogie Pán prstenů, Letopisy Narnie a v neposlední řadě i Stmívání. Zkrátka jsem plně propadla kouzlu světa Mianthilie. Hněv Pána ohně se po překonání počáteční averze četl sám, děj měl spád, naprosto přirozeně se prolínaly dějové roviny, popisné pasáže s dialogy i pohled na příběh z hlediska různých postav. I když jsem si knížku přes výše uvedené výhrady (týkající se zejména v tomto podání „poezie“ a některých stylistických nedokonalostí) velice oblíbila – a je mi tedy líto, že vůbec nějaké výhrady uvádět musím – nedá mi to, abych nepřidala ještě jeden malý šťouchanec na závěr. Milostné scény. Nevím, jestli to byl autorčin záměr – a předpokládám, že nebyl – ale já osobně jsem se u nich musela smát. Spíš než jako milostné scény na mě tyto polo-erotické vsuvky působily jako slohová cvičení pubertálních chlapců. Zároveň ale uznávám, že si i takové podání intimních citů může najít (a nachází) mnoho přívrženců a fanoušků.
Míši Burdové bych chtěla poděkovat za nanejvýš příjemné rozptýlení od psaní bakalářky a musím říct, že už se těším na třetí díl, který nakladatelství Fragment slibuje vydat někdy v září tohoto roku. Vám, kteří jste Hněv Pána ohně ještě nečetli a máte rádi fantasy, nemůžu doporučit nic jiného, než abyste si ho honem někde sehnali, a pokud by Vám to náhodou nestačilo, můžete se zajít podívat na Míšin blog, kde jsou volně k dostání její povídky.
Autorka recenze: Jana Fuhrmannová
16.05.2011. 15:28
Tento článek nebyl doposud komentován.
Přidej komentář
* povinná pole